Spadlé klíče

30. srpna 2011 v 13:32 | Mary-Ane |  povídky
Jednorázovky mi nikdy nešly, neumím ukončit děj, proto píšu vícedílné povídky. Takže tahle je moje první-prosím, buďte shovívaví.
Šla temnou ulicí, jako už tolikrát, ale tušila, že tentokrát to bude jiné. Jakoby to snad vycítila ze šumění listí, nebo písně blízké dálnice. Nevadilo jí, že žádná lampa v ulici nesvítila, vždyť tu cestu šla už snad tisíckrát. Šlo prostě jen o to, projít celou ulici a na konci cesty na ní čekala odměna v podobě vyhřáté postele a nějakého filmu, u kterého usne.
Byla už jen pár kroků od bíle natřené branky, když jí klíče, se kterými si celou cestu hrála, spadly na zem. Jak se sehla, aby se pro ně ohnula, zjistily, že už na chodníku vedle ní neleží. Zato se tam objevil neznámý muž, který se tvářil, jakoby tam byl už snad hodinu a co bylo horší, svíral v ruce svazek jejích klíčů.
"Díky," řekla a pokusia se mu je sebrat.
"Není zač, Nicol," usmál se, ale ucukl klíči těsně, než je pevně objala její ruka.
"Jak znáš moje jméno," zeptala se trochu vystrašeně, ale přes to nemohla v hlase skrýt zvědavost.
"Znám toho mnohem víc," usmál se neznámý ještě víc, očividně ho její nervozita bavila.
"No to je fajn, ale teď chci ty klíče, co o mě víš, mi můžeš říct třeba zítra ráno, teď chci spát," řekla netrpělivě a na důkaz svých slov hlasitě zívla.
"Můžu ti to říct zítra po setmění, jestli budeš chtít," řekl a do nastavené dlaně jí upustil svazek klíčů a dal se na odchod.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zavolala za ním, když byla bezpečně zamknutá na pozemku domu, zatímco on šel směrem na zastávku.
"Christopher," křikl na ní a pak zmizel ve tmě. Pomyslela si, že by opravdu měla přestat pít alkohol a odemkla si vchodové dveře do ztichlého domu.
Potichu vlezla do svého pokoje, strhala ze sebe oblečení a přešla do koupelny. Zatímco proudy horké vody omývaly z jejích dlouhých blond vlasů odér, jež na nich zanechaly cigarety, horečně přemýšlela: " Proč se chtěl sejít až po setmění? Odkud znal moje jméno? Jak to, že jsem ho tu ještě nikdy neviděla? A hlavně, jak může být tak neschopná a hodit klíče na zem?"
"Přišla jsi?" ozval se povědomý hlas. Byla v něm trocha otázky a zněl hodně pobaveně.
"Musím se dozvědět, kdo jsi a kolik toho o mě víš," řekla a vyšla směrem k nedalekému parku. Večer byl teplý, takže si vzala růžové tílko a džínovou sukni. Až když si příliš dlouho prohlížel její nohy, uvědomila si, že to nebyl zrovna dobrý tah. V parku naštěstí větla svítila, takže si mohla prohlédnout jeho tvář. Vypadal tak na dvacet, měl šedé oči, jeho tvář měla ostré rysy. Světle hnědé vlasy mu padaly do obličeje. Prostě idol půlky holek, co znala. Sedla si na lavičku, kde bylo vyryto plno nesmyslných vzkazů o dávno skončených láskách, mrtvých přátelstvích a možná i o už neexistujících sportovních klubech.
"Takže ty mě sleduješ?" zeptala se, když dosedl vedle ní. V příští vteřině se rozesmál.
"Nesleduju, viděl jsem tě párkrát a zaujalas mě," zašeptal jí do ucha. Naskočila jí husí kůže a její srdce se rozbušilo,
jako na poplach.
Nedala na sobě nic znát, usmála se, přehodila nohu přes nohu a řekla:
"Vážně? Tak to by ses měl začít snažit zaujmout něčím mě," vyšpulila rty a její řasy zakmitaly, jako motýlí křídla.
"Myslím, že mám co nabídnout," řekl hlasem, z nějž čišela sebejistota.
"Co ještě o mě víš, šmíráku?" rozesmála se zvonivým smíchem a o kousek se odtáhla.
"Třeba to, že máš červené auto, ale radši bys měla motorku. Nemáš ráda sport, ale ráda se udržuješ v dobré kondici, takže chodíš často běhat. Tvůj pokoj má růžové stěny, což je určitě proto, že je to tvoje oblíbená barva…" dál ho mluvit nenechala:
"Dobrý, dobrý, to stačilo. Nechápu proč mě sleduješ a přijde mi to docela divný, ale jsi roztomilej, takže ti dám ještě jednu šanci. Zítra v osm tady," řekla a zvedla se k odchodu.
"A co polibek ne dobrou noc,"
řekl a zatvářil se pobaveně. Rychle mu vlepila pusu na tvář a chtěla odejít, on ji však chytl za zápěstí, naklonil se k ní, odhrnul jí vlasy z krku a políbil ji přesně na vystupující žílu. Rychle se mu vytrhla a jako zmámená odběhla domů.
Scházeli se každý večer a s každou minutou se byli bližší, až na to, že Nicolle o Chrisovi skoro nic netušila. Seděli jako vždy na lavičce a povídali si o knihách, když řekl:
"Nechceš jít ke mně?" vyrazil jí dech, sice měla strach, ale řekla:
"Rozhodně," usmál se a vzal ji za ruku. To bylo poprvé, co se jí dotkl jinak, než při polibku na rozloučenou. Šli spletitými uličkami, když se zastavili před običejně vypadajícím činžákem. Nevytáhl klíč, jen stiskl několik kláves s čísly pod zvonky a dveře se otevřely. Vedl ji tmavou chodbou k výtahu, kterým vyjeli do třetího poschodí. Byli těsně pod střechou a v tomhle patře byly jediné dveře. Stiskl plošku pod klikou a Nicole poznala čtečku otisků prstů.
"Bojíš se nezvaných návštěv?" zeptala se, když za nimi zavřel dveře. Ocitli se v prostorné chodbě.
"Ne, spíš mám rád bezpečnost," řekl a prošel prosklenými dveřmi do vedlejší místnosti.
"Bydlíš sám?" zeptala se a sedla si na velkou sedačku.
"Momentálně ano," ozval se vedle ní. V každé ruce držel skleničku s načervenalou tekutinou. Nicolle se natíhla a vzala si od něj červené víno.
"Na zdraví," usmála se a přiťukli si.
"Na zdraví," zopakoval a trochu si usrkl.
"Takže proč
jsi mě zatáhl k sobě domů, chceš mě zabít?" usmála se bezstarostně. Na jeho tváři se po téhle větě objevil zachmuřený výraz.
"Ne tak úplně," usmál se nakonec a naklonil se k ní. Čekala na tuhle chvíli už od jejich třetího setkání. Jejich rty se setkaly.
"Konečně," zašptala šťastně. Vzal ji do náruče, nepřestávaje ji líbat, odnesl ji do ložnice. Hned u dveří zapnul rádio a ze zabudovaných reproduktorů se začala linout pomalá hudba. Jemně ji položil na postel a řekl:
"Měla bys o mě něco vědět," podíval se jí do poměnkově modrých očí.
"Povídej," zašeptala, možná trochu naštvaně, přeci jen nač mluvit v takovéhla chvíli.
"Musím ti dát možnost volby. Tohle ti může navždy změnit život. Neříká se to zrovna lehce, ale nejspíš znáš Stmívání a podobně. Jsem upír," řekl a ona vybuchla smích.
"Děláš si ze mě legraci, to jsi jako Edward Cullen? A třipytíš se na slunci?" vyzvídala. Zhluboka se nadechl a odpověděl:
"Netřpytím. Vlastně můžu ve dne akorát tak sedět doma, tedy pokud není zataženo, to můžu ven,".
"Rozpadneš se na prach, když půjdeš ven ve dne?" ptala se dál. To je malá holka, aby věřila takovým hloupostem?
"Ne, ale nestane se mi nic hezkého. Ty mi pořád nevěříš, Nik?" zeptal se rezignovaně.
"Tak mi to dokaž," zašeptala s úsměvem. Neměla to říkat, protože v tu chvíli mu úplně zčernaly oči, ve tváři zestárl snad o sto let a jeho rty…
"Proboha, ty máš opravdové špičáky," skoro vykřikla, ale se zájmem ho pozorovala. V příští chvíli se proměnil zase zpět.
"Tak už mi věříš?" zeptal se se strachem v hlase.
"Nejspíš," řekla a propalovala ho pohledem.
"A nevadí ti to?" pokračoval.
"Kdyby ano, udělal bych tohle?" usmála se, naklonila se k němu a políbila ho, zatím, co mu rozepínala knoflíčky od košile.
"Nejspíš ne," zamumlal a rozepl jí zip u šatů.
"Vybrala sis to sama, holčičko," zašeptal směrem ke spící dívce, naklonil se nad její krk jako už tolikrát, jenže tentokrát ji nepolíbili. Jeho špičáky se zaryly do horké kůže. Neklidně se zavrtěla. To mu nevadilo, pil dál…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama