Zaslepená 1/2

19. srpna 2011 v 10:17 | Adelaine Pierce |  povídky

,,Viděla jsem krásnou dívku, jako luční kvítí. Byla čistá, modré oči. Dlouhé hnědé vlasy. Krásná. Mladá," upírala na mě pohled Zora choulící se na posteli naproti mně.
,,Opravdu?" zeptala jsem se, protože jsem nedokázala poznat, jestli mluví vážně, jestli opravdu viděla reálnou postavu, anebo jsou to zase jen její představy.
,,Viděla jsem ji," přitakala a udělala, mě známý pohyb - naklonila se z postele a rozhlédla po pokoji, podívala pod postel a z okna a potom se znovu uvelebila na posteli. Přitáhla si nohy v bílých kalhotách k bradě a zase se na mě začala dívat.



,,Dobře," usmála jsem se. Zřejmě vážně přišel někdo nový. To se zrovna často nestávalo, vzhledem k tomu jak neznámý a zapadlý byl tenhle ústav. Ale já ho měla ráda. Měla jsem ráda vůni lesů a ten klid. Lidi tu byli dobří, věřili tomu, co dělají, chtěli těm ubožákům pomáhat. Oni to opravdu chtěli. Většina.
Zahlédla jsem, jak se někdo v bílém mihnul na chodbě. Rychle jsem seskočila z postele a šla se tam podívat.
,,Nenechávej mě tu samotnou," zasténala Zora na posteli a upřela na mě zoufalý pohled na tom jejím zničeném obličeji. Vzdychla jsem, ochotně se usmála a podala jí ruku. Zvedla se, obtočila ty své až k mému lokti a schovaná zamnou, jakoby snad na chodbě číhalo nějaké nebezpečí, šla.
,,Will!" křikla jsem, jakmile jsem poznala blonďatou hřívu na konci chodby. Na chvíli se zastavila, podívala na mě a s poskokem a gestem, které mi naznačovalo, ať jdu za ní, zmizela ve dveřích. Z těch naproti nim vyšel jeden z dozorčích.
,,Co se děje?" křikla jsem na něj a šla směrem k němu. Cítila jsem, jak mi Zora svírá ruku, musela jsem kvůli ní jít pomalu. Vysoký muž se na mě podíval. Ačkoli jsem tu byla dlouho, všichni mi přišli stejní, nikdy jsem si nedovedla zapamatovat jejich jména.
,,Přišla nová dívka," oznámil mi stroze, ale snažil se ze sebe vymáčknout takový ten měkký opatrný tón, kterým se mluví na blázny. Tak přeci Zora mluvila pravdu, pomyslela jsem si. Neměla jsem ráda, když sem chodil někdo nový. Na rozdíl od těch, co tu byli semnou to pro mě nebyla taková událost. Zároveň jsem se ani nehodovala s názory těch, co tu nové nechtěli - to byly ty nejšílenější tady, kteří byli proti jakékoli změně.
Někdy mě mrzelo, že tu musím být. Když sem nepatřím, že jim nedokážu rozumět, že Zoře, která mě bere, jako kamarádku nedokážu plně porozumět, protože prostě nejsem blázen jako ona. Snažila jsem se namluvit, že není, že se k ní mám chovat normálně, ale občas to nešlo. I když, zvykla jsem si.

,,Můžeme jít taky dolů?" zeptala jsem se po chvíli.
,,Můžete. Ale hlídej ji, ať se chová slušně. Je tu i otec té dívky," trochu se zamračil, jeho mužný tvrdý obličej Zoru vystrašil, schovala se víc za mě.
,,Dobře," řekla jsem a otočila se na Zoru. To nic, on ti neublíží. Pojď, seznámíme se s tou dívkou, dobře?" usmála jsem se měkce. Váhavě se na mě podívala, polkla a znovu zkontrolovala očima všechny nebezpečí na chodbě.
,,Co když tam budou oni? Co když jsou s ní?" objevil se jí v očích strach. Přišlo mi to tak smutný, jak moc tomu věřila, jak moc to pro ní bylo skutečný.
,,Nepřijdou, neboj se. Ochráním tě, jsem tu s tebou. Poznám, jestli je zlá, poznám to," tišila jsem ji jemným hlasem - tím, kterým jsem jí zpívala před spaním.
,,Dobře," vydechla a důvěrně se na mě podívala. Znovu jsem se usmála a dala se do chůze. Šly jsme širokým schodištěm dolů do hlavní haly. Když jsme sešly jedno patro, uviděla jsem Will, jak ji drží jedna z dozorců a něco ji říká. Oddychla jsem si. Nebyl dobrý nápad nechávat Will samotnou. Ačkoli se nám tu snažili dávat spoustu prostoru, jak prosazovala doktorka Armstrongová, někteří lidé prostě nemohli být sami, aniž by si tím ublížili.
,,To nesmíš, rozumíš?" snažila se jí kárat, ale zároveň mluvila tiše.
,,Chtěla jsem jen jí za ní," odvětila suše Will když se na mě podívala, oči měla jak štěně, jakoby jí všichni jen křivdili.
,,Ale to musíš po schodech. Takhle… Kdybys skočila dolů, ublížila by sis." Šla jsem dál, nikdy jsme neposlouchala problémy ostatních, to bych se taky zbláznila z toho, co všechno jsou tu ty ženy schopné udělat a berou to za správnou věc. Navíc jsem tu většinu znala a o Will jsem věděla, že trpí silnou představou, že ji osvítil Bůh a ona může všechno, že je nezranitelná, nesmrtelná. Od toho měla taky dlouhé pruhy spálené kůže na ruce. I kdyby ji Bůh osvítil, nikdy by toho nebyla schopná. Jenomže to ona nechápala.
Will byla zkrátka místní super hrdinka. Když jste pominuli tu její fanatičnost a to, že byla cvok, tak celkem milá holka.
,,Co když jsou s ní?" ozvala se znovu Zora, když jsme došly do velké haly se světle modrými stěnami. Vzdychla jsem a otočila se na ni.
,,Říkala jsem ti, že jestli uvidím, že je zlá, půjdeme pryč, rozumíš? Ochráním tě před nimi, neměj strach," snažila jsem se ji přesvědčit a doufala, že alespoň trochu pochopí a zareaguje její zbytek zdravého rozumu. Všichni lidé, kteří sem přišli, podle něj byli zlí, ale já jí vždycky řekla, že jsou dobří, protože to vlastně jejich vina nebyla, co dělali. Naklonila se až těsně k mému obličeji a oči, pod kterými měla kruhy, tikaly mezi těmi mými.
,,Před nimi mě nikdo neochrání," šeptala sklíčeně. Zoufale jsem svrásčila obočí.

,,Tak už pojď," vzdala jsem to, chytila jsem ji pevně za ruku a dál už se jí prostě na nic neptala. Nesouhlasně šla za mnou, ale už dál neříkala. Brala mě za tu silnější, za tu, která vždycky všechno zvládne. Zora se bála úplně všeho, protože jste nikdy nevěděli, kde na ni můžou číhat oni, kdy dostane další záchvat.
Doktoři říkali, - co jsem postřehla - že se jí začali zjevovat od té doby, co ji unesl nějaký masový vrah na hřbitov. Prý tam ležela mezi mrtvolami, mučil jí, zabíjel před ní ty, co tam byli před ní. Ani jsem se nedivila, že to na ni mělo tak strašný dopad, že si začala myslet, že jí ty mrtvoly budou pronásledovat všude. Naprosto všude.
,,Ano, ano, myslím, že se domluvíme... Jistě, samozřejmě," slyšela jsem z chodby tvrdé mužské hlasy. Šly jsme dál, do hlavní haly, kde byly židle, stoly, televize a další věci, kterými jsme tu měly zabavit. Kousek od nás se u jednoho z těch obrovských oken bavili tři muži a jedna žena - poznala jsem, že to je doktorka Armstrongová.
,,Dobře se o ni postaráme, nebojte. A ano, návštěvy jsou každý den od dvou do pěti, můžete přijet kdykoli, to není problém," mluvila s úsměvem, ale zároveň měla na obličeji takový ten profesionální výraz. Měla jsem ji ráda. Byla tu z těch lidí nejdobrosrdečnější a někdy mi přišlo, že si ani nemyslím, že jsem blázen jako oni. Byla dobrý člověk.

,,Ale oni nejsou," uslyšela jsem vedle sebe dobře známý chraplavý mužský hlas. Nepatrně jsem se zachvěla a rozhlédla kolem. Kromě Zory tu nikdo nebyl. Zatím.
Uhnula jsem od nich pohledem a snažila se to ignorovat. Teď jsem nesměla dělat problémy, teď muselo být všechno správně, nesměla jsem to doktorce zkazit. Radši jsem se rozhlédla po místnosti s cílem najít tu dívku. Po místnosti jsem viděla jen dobře známé tváře. Někdo seděl u stolu, mluvil s ostatními, někdo zase stál beze slova u okna a hleděl do prázdna. Julia jako vždycky seděla u stolu vzadu, kolem sebe měla rozprostřené štusy papírů a jeden z obrazů zrovna malovala.
,,Tamhle," zatahala mě Zora za rukáv a nejistě ukázala do dveří napravo od nás, které vedly za zeď s okénky - tam seděli celý den dozorci a hlídali, aby všechno probíhalo v klidu. A opravdu. Přímo naproti otevřeným dveřím seděla na židli dívka.
Upřeně se mi dívala do očí. Ty její byly opravdu krásně modré, pomněnkové, vypadala s nimi jako panenka. Plné růžové rty zdobily její kulatý obličej. Kaštanově hnědé vlasy jí sahaly kus pod prsa. Seděla tam v dlouhých světle modrých šatech, které trochu vypadaly jako noční košile, neměla boty.
Udiveně jsem pohnula hlavou. Ač jsem jí koukala do očí, jak jsem chtěla a připravovala se na to, co uvidím, nic nepřišlo. Jen drobné, zanedbatelné věci, které byly tak vybledlé a nedůležité, že jsem je ani nedokázala postřehnout.

,,Ona je úplně čistá…" zašeptala jsem tak potichu, že to zřejmě ani Zora neslyšela.
,,Ona ano," uslyšela jsem znovu Azazelům hlas. Zněl trochu nespokojeně, ač se ten podtón snažil skrýt.
,,Vadí ti, že je čistá? Že není jako ostatní?" zeptala jsem se a dál ji pozorovala. Už nekoukala na mě, alespoň se mi to tak zdálo, spíš do prázdna, někam vedle mojí hlavy. Možná snad na jejího otce.
,,Samozřejmě, že mi to nevadí," zněl zase líbezně jako vždy, ačkoli byl jeho hlas zničený, chraplavý. Já už si na to zvykla, naučila jsem se v něm vidět jeho krásu, kterou ztratil. Kterou mu vzali. Když jsem otočila hlavu nalevo, viděla jsem, jak sedí na židli. Koukal na mě prázdnýma černýma očima, usmíval se.
Seskočil dolů a šel pomalu ke mně. Zora pořád svírala moji ruku, ale nemohla ho vidět, nikdo ho nemohl vidět, jen já. Když byl u mě, chvíli mi hleděl do očí a pak hlavou kývnul dopředu.
,,Ale oni, oni jsou špatní..." zašeptal varovně. Polkla jsem.
,,Teď nemůžu. Nemůžu je potrestat. Prosím, teď přišli, nemůžu to doktorce zkazit," koukala jsem na něj zoufale a přemáhala ten pocit, co mě nutil se otočit a podívat těm lidem do očí. Vidět, co udělali.
,,Necháš je běhat po světě? Hříšníky?" skoro zavrčel.
Začínal se třást dech. Zakroutila jsem pomalu hlavou a zavřela oči. Začínal mě děsit. Slyšela jsem slabě, jak ti lidé mluví, určitě byli špatní, jak Azazel říkal, proč by taky posílali do blázince tu dívku, byla čistá, byla nevinná. Ale teď jsem jim nemohla ublížit, nemohla jsem potrestat každého. Nemohla jsem je zabít.
,,Ale to je tvoje povinnost!" zasyčel. ,,Tvoje poslání."
Cítila jsem třas v hrudi. Jen jsem zakroutila hlavou, pohnula s rukou, aby mě Zora začala vnímat a šla si s ní sednout na židli k ostatním.
,,Proč mě ignoruješ? Prosím, neignoruj mě," krčil se na stole v podivné pozici a na obličeji měl zoufalý výraz. V těhle polohách mě jeho černé oči děsily víc, než kdy jindy.
,,Jen mě nutíš zabíjet. Možná ani nejsi skutečný. Možná jsem vážně blázen, možná sem vážně patřím," sklopila jsem hlavu. Slyšela jsem, jak se otec té dívky rozohnil. Když jsem se na něj podívala, začal máchat rukama a něco křičet, ale měl podivný přízvuk, který mi znesnadňoval mu rozumět a ještě k tomu to říkal strašně rychle. Doktorka Armstrongová se ho snažila uklidnit.
,,Ne. Ty nejsi blázen. My konáme dobro, trestáme hříšníky. Musíš mě poslechnout, já ti radím dobře, nesmíš udělat stejnou chybu jako já! Oni musí být potrestáni, vidíš jejich činy, vidíš všechno, co dělali - víš, že je už nelze napravit," šeptal mi křečovitým tónem do ucha. Zora vedle mě se podivně chvěla.
,,Je ti něco?" zeptala jsem se jí a Azazela ignorovala.
,,Mám strach. Jdou si pro mě. Jdou si… zase pro mě," šeptala a sklíčeně se rozhlížela po místnosti. Vzdychla jsem.
,,To nic... Ššš," obtočila jsem ruce kolem jejích ramen a tišila ji. Celá se třásla a rychle házela hlavou na všechny strany. ,,Nikdo sem nepřijde, nikdo tu není."
,,Já vím, že přijdou," zakňučela a přitiskla mi obličej na rameno. ,
,Vím, že zase přijdou, já je nechci vidět, už nechci," šeptala.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama