Zaslepená 2/2

20. srpna 2011 v 11:08 | Adelaine Pierce |  povídky

,,Haló!" křikla jsem na jednoho z dozorců sedícím v okénku. Vysoká blondýnka s laskavým úsměvem přišla k nám.
,,Co se děje?" ptala se, když zpozorovala Zoru tisknoucí se na mě.
,,Chci, aby šli pryč!" začala najednou hystericky křičet. Ti muži u okna i doktorka Armstrongová se na nás rychle otočili. Zatímco se ze mě snažila dozorkyně Zoru dostat, naprosto nevědomky jsem se otci té dívky zahleděla do očí.

Koukal na Zoru a jeho pohled byl plný pohrdání a znechucení. Když jsem se podívala hlouběji, ucítila jsem, jak se mi zhoupl žaludek a rozbolela hlava. Do mysli mi vrazily ty vize a obrazy. Viděla jsem jeho, viděla jsem spoustu lidí kolem něj. Musel být známý, vysoce postavený. Kolem něj bylo spoustu takových, jako on. Oni a kurvy, mladý krásný holky, co se plazí po hnusných starých zbohatlících, co už nevědí co s penězi.
Pak mi hlavou probleskla další vize, viděla jsem, jak ta dívka sedící na židli několik metrů ode mě letí na zem. On stál nad ní, třásl se vzteky, po holé hlavě mu stékaly kapičky potu. Dívka se začala zvedat, lezla dál od něj, tvář měla zarudlou od jeho rány.
Prudce jsem trhla hlavou na stranu. Cítila jsem návaly tepla a chladu, oči mi slzely.
,,Vidíš, co udělal?" pokládal Azazel ruce na moje ramena. Začal mi jezdit rty po tváři.
,,On zabil její matku. Všichni říkali, že to byla nehoda, ale byl to on... On jí zabil a potom chtěl zabít i ji. Přivedl ji k šílenství, zničil té dívce život," mluvil tiše a melancholicky.
Zděšeně jsem zírala do země. Skoro jsem ani nevnímala Zořin křik a to, jak jí ode mě tři dozorci odtrhli a vlekli někam nahoru. Nemohla jsem zvednout hlavu, nemohla jsem se dívat na toho muže ani kohokoli jiného.
,,Bůh by přeci nechtěl, aby někdo jako on běhal na svobodě. Víš, co říká. Ty víš, že tam tak stojí a namlouvá jim lži, podlé lži, které mají ochránit jeho ubohý hnusný život," v jeho hlase znělo pohrdání, ale zároveň i touha po spravedlnosti.
,,Musím ho zabít?" polkla jsem zoufale. Hlava mi třeštila. Nechtěla jsem. Ale on to říkal..
,,Ano. Zabij ho," usmál se.
Najednou jsem zaváhala.
,,Tohle mají být slova anděla?" zakňučela jsem. Naháněl mi strach, když takhle mluvil. Stroze, bezcitně. Možná to bylo jeho poslání, možná chtěl, aby byl svět čistý, ale já byla ta, co ty lidi zabíjela. Já byla za blázna, já viděla ve snech jejich obličeje a slyšela jejich nářky. Já měla na rukou krev.
,,Ano! Ostatní jsou příliš nečistí. Tenhle celý svět je nečistý. Jestli chceš, aby srdce i ostatních andělů byla čistá, musíš tu zničit zlo, co nejvíc zla dokážeš. A ty to dokážeš."
,,Ale ty jsi padl," polkla jsem. Kolem mě začínal být pořád větší chlad, cítila jsem ho až u kostí, bylo to jeho přítomností.
,,Nevěříš mi?!" Zděšeně jsem nadskočila, když se mi jeho krutý hlas zaryl do uší. Snažila jsem se držet slzy. Dozorkyně se na mě váhavě zadívala. Azazel se krčil přede mnou, dlouhé kostnaté prsty zarýval do podlahy.
,,Já.. věřím ti. Nezlob se," špitla jsem.
,,Tohle je zkouška. Tohle všechno je zkouška. I to, že mě svrhli je zkouška. Jsem stejný jako oni, jde mi o to samé. Mám stejné poslání," vyslovil to naléhavě.
,,Dobře.. Ale… ale já ho nemůžu zabít. Prosím. Nechci." Hodila jsem hlavou ze strany na stranu. Azazel se zamračil a chtěl něco říct, ale vtom se otočil a díval, jak muži odchází. I doktorka Armstrongová šla pryč, za ostatními pacienty, jejichž většina byla na druhé straně místnosti u televize, protože už se smrákalo.
,,Je pozdě," frknul otráveně.
,,Mrzí mě to," šeptla jsem a rychle se zvedla ze židle. Věděla jsem, že před ním neuteču, ale z neznámého důvodu jsem měla najednou větší strach než obvykle. Když jsem procházela kolem těch otevřených dveří, dívka na mě znovu upřela pohled. Tentokrát byl jiný, nebyl tak prázdný, tentokrát se na mě dívala zaujatě.
Musela jsem se zastavit.

Nevěděla jsem proč, ale měla jsem pocit, že mám jít k ní. Že mě k ní něco táhne. Sledovala pořád moje oči, skoro nemrkla. Nejistě jsem postupovala blíž. Bosé hubené nohy nepatrně pohupovala kousek nad zemí. V ruce kromě okraje židle svírala ještě nějaký přívěšek. Když jsem přistoupila blíž, uviděla jsem, že je to růženec.
,,Můžu pro tebe něco udělat?" Rychle jsem sebou škubla, div jsem nespadla.
,,Jen klid," zasmál se mladý muž ve světle modrém obleku a dal před sebe ruce jako přátelské gesto. Jakmile jsem se uklidnila z šoku, rozhlédla jsem se kolem sebe. Azazel byl pryč.
,,Já.. jen jsem se s ní chtěla seznámit," vysoukala jsem ze sebe. Mladík se přátelsky usmál, - a mě vážně připadalo, že ho jeho práce těší - ale pak zakroutil hlavou.
,,Ona nemluví."
,,Cože?" podívala jsem se na něj a pak zase na ni. Zírala před sebe, bez pohnutí, jen se nepatrně hýbala kvůli dýchání, jinak tam seděla jako socha. Byla tak bledá, jakoby snad byla mrtvá. Mohla být tak šťastná, kdyby jí tohle neudělali.
,,Od smrti její matky prý nepromluvila. Jen sedí a kouká do prázdna. A celé noci probrečí," pokrčil rameny a šel k ní.
,,Stejně už ji musím vzít do pokoje. Až přijde doktorka, půjdeme, ano?" naklonil se k ní. Zvedla hlavu, podívala se mu do očí a pak se zase vrátila do předešlé polohy. Dozorce si povzdychl a podíval na mě.
,,Taky bys měla jít do pokoje. Mám jít s tebou?" usmál se.
,,N..ne," zakroutila jsem hlavou a zase šla pryč. Když jsem byla kousek od schodů, viděla, jak už jde doktorka Armstrongová k ní. Ostatní dozorci už pomalu ostatní přemlouvali, aby se šli připravit ke spaní.
Venku se stmívalo rychle. Alespoň mi to tak připadalo. Netušila jsem proč, ale v noci mi tohle místo nahánělo strach, v noci jsem tu byla nejzranitelnější. A neuklidňovalo mě ani to, že po chodbě celou noc někdo chodí a Zora je semnou v pokoji - ty její záchvaty byly totiž nejčastější ve večerních hodinách a mě pohled na její strachem zkroucený obličej a zoufalý křik nedělal vůbec dobře.
Ty chodby tady byly dlouhé, nekonečné. Rozezníval se v nich ještě víc křik těch všech lidí, protože Zora nebyla rozhodně jediná. Co jsem tu, skoro ani jednou jsem se pořádně nevyspala. Nemohla jsem tu spát. Bála jsem se tady všeho a vlastně i sama sebe víc, než když jsem byla venku. Ale byla jsem ráda, že mě sem poslali. Protože někde v hloubi duši jsem si nebyla jistá, jestli je tohle všechno skutečné, jestli je Azazel skutečný.
Ale všechno, co jsem viděla. To muselo být skutečné. Všechno sedělo, vždycky.

Vyšla jsem až do patra a šla k mému pokoji. Will stála u okna a kousek od ní seděla na židli dozorkyně a četla si časopis. Blondýnka na mě upřela šílený pohled.
,,Dneska přijde. Přijde," usmála se, až mě to děsilo.
,,Kdo přijde?" zastavila jsem se přede dveřmi pokoje.
,,On. Náš Pán. Náš otec," přikyvovala si sama pro sebe a z očí jí hořel plamen štěstí. Na tváři jsem si vykouzlila něco jako povzbudivý úsměv.
,,To je fajn, Will. Už se těším," řekla jsem co nejvíc přesvědčivě a radši zašla dovnitř. Zavřela jsem za sebou dveře a překvapeně se podívala na Zoru sedící na posteli.
,,Už jsi tu?" usmála jsem se na ni a šla si přisednout. Seděla s nohama u brady a vypadala trochu sklíčeně, ale ne víc, než obvykle. Přitakala.
,,Jsi v pořádku?" položila jsem jí ruku na záda.
,,Už jsou pryč," řekla souhlasně.
,,To jsem ráda," vydechla jsem. Na stolečku, který byl mezi postelemi, ležel červený šátek. Ten si sem Zora přinesla, prý jí ho dal ten vrah, který jí držel. Z nějakého neznámého důvodu ho chtěla mít u sebe, přišlo mi to nesmyslné. I když ho tu chtěla mít, nikdy ho nevyndala ze skříně. Tázavě jsem se na ni podívala.
,,Proč je to tady?"
,,Protože se stane něco špatného," zašeptala se sklopenou hlavou a pak se jen otočila zády ke mně, lehla si na postel. Zakroutila jsem si pro sebe hlavou. Jedna tvrdí, že přijde štěstí a druhá neštěstí. Kdybych nebyla v blázinci, tak by mi to přišlo šílené.
Vyšla jsem na chodbu a namířila si to k dozorkyni.
,,Jdu do koupelny," oznámila jsem a nasadila bezproblémový obličej. Zvedla ke mně hlavu, a když si v hlavě našla můj obličej a mínění o něm, pousmála se, přikývla. S většinou lidí tu chodili dozorci, aby si třeba neublížili, ale mě většinou pouštěli samotnou.
,,Za chvíli za tebou někoho pošlu," dodala ještě pro jistotu.

Koupelna byla na konci chodby. Velká místnost se dlouhým zrcadlem, pár umyvadly a oddělenými sprchami. Připadala jsem si tam jako v plynový komoře, protože tam nebyla žádná okna, nic. Radši jsem se šla umýt teď, protože když tu byl někdo jiný, nebylo mi dobře.
Rozsvítila jsem všechna světla a zavřela za sebou dveře. Na stolku jako vždycky ležely složené ručníky. Sundala jsem ze sebe tričko a kalhoty. Nesnášela jsem to oblečení. Nesnášela jsem, že tu všichni vypadají stejně. Deprimovalo mě to.
Postavila jsem se před zrcadlo a zahleděla si do zelených očí. Jak jsem se na sebe dívala, taky jsem nevypadala moc dobře. U očí jsem našla pár nových vrásek, vlasy jsem neměla tak husté a lesklé jako dřív. Teď byly bez života, stejně jako moje duše, jako můj život.
,,Jsi dokonalá," objevil se za mnou najednou Azazel a prohlížel moje tělo. V zrcadle jeho oči nebyly černé - právě naopak, byly bílé. Pousmála jsem se. Alespoň někdo si to myslel.
,,Měla by jsi zamknout," objevila se mu najednou v hlase nejistota.
,,Proč?" zeptala jsem se nechápavě.
,,Prostě to udělej."
,,To je hloupost. Měla bych z toho jen problémy," řekla jsem a šla ke sprchám. Odhrnula jsem závěs a chystala se svléknout si kalhotky, abych se mohla umýt. Vtom jsem uslyšela, jak klaply dveře. Rychle jsem si dala ruce přes hruď a otočila se.
Stála tam ta dívka. Udivilo mě, že v jejím obličeji najednou byly tak intenzivní emoce. Vypadala znepokojeně, ne bezmyšlenkovitě jako předtím. V rukou si kousek nad klínem hrála s korálky růžence. Pomalu jsem přistoupila ke stolku a zase si na sebe navlékla triko.
,,Potřebuješ něco?" usmála jsem se.
,,Jsi v nebezpečí.." zašeptala. Vydechla jsem. Neříkal, že nemluví? Ani mi nepřišla, že by vůbec mluvit dokázala, vždyť vypadala úplně mimo a najednou.
,,Já? Proč?" ustoupila jsem.
,,Neposlouchej ji!" zavrčel najednou Azazel kousek ode mě. Vypadal znepokojeně, snad měl v obličeji i strach. Nechápala jsem to. Dívka se na něj najednou podívala.
,,Všechno, co ti říká jsou lži." Šokovaně jsem vydechla.
,,Ty ho vidíš?"
,,Ano. Jsem stejná jako on, než padl. Než zhřešil," upírala na něj pevný pohled.
,,Cože?" nechápala jsem. Zděšeně jsem se otočila na Azazela.
,,Všechno, k čemu tě nutil. Nebylo to správné. Uhnízdil se ti v duši padlý anděl. On je špatný, byl svržen, protože se přidal na stranu Lucifera. Na stranu dalších, co padli. Anděl by nikdy nedopustil, aby jeho svěřenec zabil lidskou bytost. Každý se může napravit. To, co ti ukazoval byly lži. Viděla jsi pravdu, ale ne celou," zakroutila hlavou.
,,Ten muž - otec téhle dívky. On její matku nezabil. Ta dívka zešílela a napadla ho, ne on ji. To ona zabila svoji matku. Všechno, co jsi viděla, bylo zkreslené," její ledový tón mě znemožňoval dýchat. Cítila jsem pot na čele, horko.
,,Azazeli?" otočila jsem se na něj se zoufalým výrazem.
,,Jeho už se nezbavíš. Je to odporný parazit. Jediný způsob, jak zamezit zlu, které páchá je zničit jeho zbraň," podívala se na mě.

,,Myslíš.. myslíš mě?" vydechla jsem šokovaně.
,,Je to tvá volba."
,,Nedělej to!" křičel rozzuřený Azazel. Zoufale jsem tikala očima mezi těmi dvěma. Takže to byla pravda. Vážně jsem byla celou tu dobu jen vrah.. Jenom vrah.
,,Neposlouchej ji, sakra!" uhodil prudce rukou do zrcadla. To se k mému překvapení začalo tříštit na kusy, střepy mi dopadaly k nohám. Podívala jsem se na tu dívku. Jen na mě vyzývavě kývla.
,,Promiň.. Promiň, mrzí mě to," hořely mi tváře, cítila jsem, jak mi z očí stékají slzy, dopadají na zem mezi střepy. Jeden z nich jsem uchopila do ruky.
,,Ne!" křičel Azazel.
,,Jestli to uděláš všechno přijde v niveč!" Všechno zabíjení. Všechno to zabíjení. Klepaly se mi ruce. Přiložila jsem si ostří zrcadla na krk. Dívka přistoupila ke mně, klekla si.
,,Bůh ti odpustí," zašeptala a položila svou studenou ruku na tu mou. Propukla jsem v zoufalý pláč. Věděla jsem, že nic nezměním. Tohle bylo určitě správné. Celou tu dobu jsem byla jenom vrah. Já si zasloužila smrt. Zasloužila!
A pak, poslední, co jsem cítila, byl jen tlak na mou ruku z její strany. Žár u krku. Horko, rozlévalo se mi po pokožce. Studenou zem.

Tak přeci měly obě pravdu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama